Georgy Gertsovskiy. Na Pokraji

Prolog

Všichni stojí na okraji scény. Světlo na nich. To, co je vzadu, je zatemněno nebo zakryté oponou.

(Na jevišti stůl, pět židlí, pozadí a kulisy tvoří les, na levé straně jeviště je postaven stan. Divadelní hra začíná polo improvizovanou etudou, kde se postavy (podrobnosti o postavách - v popisu první scény) objevují poprvé v tomto úplně cizím a neznámým prostředí. Etuda se hraje, dokud nezazní první replika nahraného Hlasu, následně se ihned navazuje na scénu 1).

Hlas: Vítáme všechny přítomné a prosíme o spolupráci a plnění našich pokynů. Budete-li je respektovat, nebudete zde mít nouzi o potravu a další faktory umožňující vaši existenci. Nesmí se zde používat jména. Rozdejte si, prosím, přezdívky. Rozdejte si, prosím, přezdívky.

Scéna 1.

Zezadu a po bocích vidíme hustý les. Inženýr - nabubřelý muž s nadváhou, starý přibližně čtyřicet let. Simka - sportovní žena ve věku třiceti až třiceti pěti let. Má velké krásné oči a vlasy ostříhané nakrátko. Chraplák - také přibližně čtyřicet, šedé vlasy, hrbí se. Fešák - napohled mu není víc než sedmadvacet. Dlouhé tmavé vlnící se vlasy. Pěkný, hubený, úzká ramena. Máma - žena stará asi pětašedesát let. Vlasy schovány do šatku).

Inženýr (I): Tak začneme třeba mnou, ne? Když už nesmíme říkat jména, jsem Inženýr. (Projede všechny pohledem).

Chraplák (Ch): Říkejte mi Chraplák.

Máma (M): Mohu být "Máma"?

Ch: A to ve svém věku ještě nejsi?

Simka (S): Já jsem... O... Oj! Nechápu, teď jsem chtěla říct své jméno, říkám si, že na ty přezdívky jim fakt kašlu, a mně jakoby zalepili pusu. Hrůza... - (Usmívá se). - Tohle se mi fakt ještě nikdy nestalo. Simko mi říkejte.

Fešák (F): Od slova SIM karta?

S: Říkali mi tak kamarádi, když jsem byla malá. Zní to podobně s mým příjmením. Proto asi.

I (dívajíce se na Fešáka): Jak máme říkat tobě? (Chraplák si odplivne pod stůl).

F (dívajíce se zamyšleně směrem k útesu): Já nevím. - (Pokrčí rameny) - Mně je to jedno.

Ch: Hubeňour!

M: Kudrnatý? (Jde k Fešákovi a pohladí ho po hlavě).

S: No prostě Fešák. To je on.

Ch (křičí dívajíce se nahoru): Hey, šéfe! Splnili jsme ten tvůj úkol! Jména jsou rozdaný. Co dál?

(Na stůl svítí paprsek žluté barvy. Po zhasnutí paprsku se před zajatci objevují talíře s jídlem).

Světlo zepředu zhasne, hlavní světlo (osvětlený stůl a židle).

Ch (si promne ruce): O, hodili nám sem baštu!

I (začíná jíst): To mají ale technologie tady!

S: Hele, to je sice krásné všechno. Ale já tady jíst nebudu. Chci, aby mě vrátili k dětem! Hey, ty zmrde neviditelný! Chci domů! - (Pauza). - Proč si jsou tak jistí, že se odsud nedá prostě utéct?

Ch (na ni ani nezvedá pohled): Tak to zkus. Tě čapnou a skončíš ksichtem k zemi.

S (s výzvou): Stejně to zkusím! - (Míří směrem k lesu).

Ch: Z útesu to máš blíž! (Máma si sedá ke stolu, ale skoro nejí. Buď se otáčí a hledá očima Simku, nebo vzdychá).

M: Jsem nějak neklidná, dětičky.

F (s úsměvem): Čím to asi bude? Normální den, ne? Hodili nás do UFA, odvezli Bůhví kam, posadili ke stolu a nařídili, abychom byli poslušní. Proč se stresovat? (Inženýr se směje, až se mu z toho třese břicho. Chraplák se taky chechtá. Ale Máma si jen znova zhluboka povzdechne. Simka se vrací skoro udýchaná).

S: Oni mě nepustili, představte si to! Došla jsem až k okraji lesa a přestala jsem cítit nohy. Ani krok jsem nemohla udělat. A pak vůbec... (Sundavá si z rukávu modré tkaninové halenky kousíčky přilepené trávy).

I: Co?

M (s povzdechem): Vždyť ta to určitě nevzdala. I s podlamujícími se koleny šla dál. Že jo, zlato? (Simka kývá, přisouvá si talíř s jídlem a s chutí jí).

Ch (s úsměvem): Jak jsem řek' - ksichtem k zemi. Jsem zvědavej, jaký bahno nám tam nalili. - (Lokne si a přemýšlí, snaží se rozpoznat chuť). - Není to kafe, ani čaj, pivo taky ne. Ale pít se to dá.

S: A párky jsou z čeho podle vás? Ani kuřecí, ani vepřové to není. Věřte mi.

Ch: Asi nadělali z těch, co tu byli před námi.

S: I zelí? To přece není zelí. To chutná jinak. Líp.

Ch (si utírá rty vnější stranou dlaně): Neřeš. Buď ráda, že se to dá žrát.

Hlas: Splnili jste první zadání. Děkuji za spolupráci. Teď hlavní zadání.

(Na stůl svítí paprsek - všichni z něj dávají rychle ruce pryč. Po zhasnutí paprsku je na stole prázdno - špinavé nádobí zmizelo. Ticho trvá několik minut, mezitím si Chraplák z kapsy vyndá malý kapesní nožík a vyřezává cosi na hraně stolu).

I (s údivem): Tobě nechali nůž? Mně zmizel i pas a peněženka.

M (si chytá řetízek na krku): Mně nechali ikonku.

S: A mně - tohle. - (Vyndavá z kapsy a hází na stůl krabičku cigaret a zapalovač. Vyndavá cigaretu, kouří).

Ch (mluví na neviditelný Hlas, křičí): Mluv už, do hajzlu! Co máme dělat, abychom se dostali z týhle basy?

Hlas: Jeden z vás musí dnes umřít.

Ch (naštvaně si odplivne): Tfuj. Do psí matě. Od začátku mi bylo jasný, že nás tady jednoho po druhým zamordujou.

I: A kdo z nás musí umřít?

Hlas: Ten koho si sami vyberete.

(Pauza).

S: Já se osobně umírat nechystám. Mám dvě děti, jednomu je 7, druhému 12. To fakt ne. Omlouvám se.

(Ostatní mlčí, Chraplák se dál naštvaně šťourá nožem ve dřevěném stole. Máma sedí a zamyšleně kouká před sebe. Její obličej pod šátkem je úplně bledý, ale v očích má odhodlání. Fešák je evidentně šokován. Několikrát za sebou se dívá nahoru jakoby se snažil najít toho, kdo mluvil a upřesnit zadání. Inženýr též kouká před sebe. Vypadá jako by se za něco styděl).

Ch (na Simku): Dej mi čouda.

S: Vem si celou. (Posouvá k němu krabičku).

Ch (vrtíce hlavou): Ne já jsem přestal. (Bere si zbytek cigarety a dokuřuje jí, cigaretu drží ukazováčkem a palcem jakoby se ji snažil krýt dlaní před větrem, který tam ale vůbec není).

I: Kolik máme času?

Ch: A není to, do psí matě, jedno? Dokud jeden z nás nezařve, tak nás domů nepustí, to je jasný.

M: Já půjdu, děťátka. Já už jsem si prožila svoje. Přece jen, mi bude brzy 70. K čemu víc?

F (upřímně): Moment, moment, Mami. A co děti? Vnoučata?

M (si povzdychne a stiskne ikonku): Vždyť já nikoho nemám. S manželem jsme děti neměli a on už dávno zemřel. Takže bloudím světem sama. Čekám, kdy si mě vezme smrt.

F (vrtí hlavou): Ne, půjdu já.

Ch: Kam se cpeš, vyžle? (Odplivne si). To jsme si ale našli hrdinu.

F: Jak bych mohl místo sebe pustit starou ženu? Promiňte, to nejde.

M (plácá Fešáka po rameni): Ale co už. Ty máš ale kudrliny. Kdybych byla mladší… Jak bys mohl umřít? Žij naplno. Mně už stejně zbývá jen chvilka.

Ch (zvedá se, uklízí nožík a křičí do prostoru): Hey, ty! Vybrali jsme! Vypusť ty svý vrahy.

F: Proč hlasujete pro ni?

Ch: Já nehlasuji pro ni, mládej, já hlasuji pro sebe. Já půjdu, slyšíš? (Křičí na Hlas).

(Všichni šokovaně hledí na Chrapláka. Chraplák obchází stůl, stoupá si vedle Mámy, plácá ji po rameni, jak ona dříve Fešáka).

Ch: Sorráč, Mami. Nemůžu sedět a čumět, jak přede mnou budou vraždit ženskou. Vždyť bys mohla být moje matka. To bych si nikdy neodpustil. Nemohl bych s tím žít.

M: Vždyť jsi ještě mladý! Máš toho dost před sebou. Určitě máš děti…

Ch: Já vod tý doby, co jsem vypad' z basy, jako bych žádný děti neměl. Stejně jako ženu. Tak to je posledních šest let.

S: Jakože úplně bez ženskejch?

Ch (se chechtá): No, tak úplně ne. Ale tu pravou jsem pak už nenašel.

S: Za co jsi seděl?

Ch (mávne rukou): No, vod všeho trochu. I krádeže i rvačky i pobodání. Byl jsem mladej. Chtěl jsem se stát hrdinou. - (sarkasticky) - A jak to, do psí matě, dopadlo. Ale ani tehdy kvůli mně nikdo nezemřel. A ani teď nezdechne. Promiň, Máti. (Pokládá ruku Mámě na rameno). Nezahyne, chtěl jsem říct. Hey, šéfe! Tak je vypusť!

(Pauza).

Hlas: Máte rozhodnuto?

Ch: Jo.

F (vrtí hlavou a tiše opakuje): To není správné, není to správné.

(Ostatní mlčí, provinile koukají před sebou).

Hlas: Zůstalo poslední pro dnešek.

I: Co ještě?

Hlas: Ten, kdo zemře, musí povědět příběh ze svého života.

Ch: Jakej jako příběh?

Hlas: Příběh o nejšťastnějším okamžiku svého života. Díky tomu budou zachovány vzpomínky na odcházejícího.

Ch: Kurva. Pořad ňejaký výmysly, ty zmrde.

Dobře, poslouchej. A vy taky poslouchejte. Na jihu jsem tenkrát odpočíval. První léto, co mě pustili z basy. Přišel jsem na pláž v brzkém ránku – myslím, že tak na šestou. A tam už se koupou nějací kluci, - možná chytaj' kraby, nebo škubaj' mušle z mokrých kamenů. No, co je mi do toho? - koupu se, válím se, sluníčko si užívám. (Chvíli přemýšlí, vzpomíná). Asi hodinu jsem se tam válel, kluci odešli. Zůstal tam jen jeden, takový křehký, až spíš slabý. Ještě předtím jsem si všiml, že ostatní ho šikanovali trochu. Jestli proto, že byl slabší než ostatní, nebo mladší, nebo mamánek. To už fakt nevím. Všichni utekli a tenhle zůstal. Chvíli seděl na pláži a pak se zas začal potápět za slávky. Mezitím se zvedla vlna, ono zkus při vlně něco oškubat, každou chvíli to člověka háže na kameny. Proto ten klučina byl celý od škrábanců. Ale furt se nevzdával, potápěl se zas a zas. Pokaždé vyleze na břeh a čtyři nebo pět mušlí z rukou na šortky vysype. Chvíli sedí a znovu do boje. Oči se lesknou, jako kdyby je měl uplakané, nosem popotahuje - zdá se, že si chce něco dokázat až k slzám. Sleduji ho jedním okem, ale mám i své starosti. Mám o čem přemýšlet, a tak jsem ho přestal sledovat, lehnul jsem si, opaluju se. A když jsem vstal se trochu opláchnout, hele, žádný chlapec. No, říkám si – odešel. Pak koukám - šortky jsou furt na písku. Že by se ponořil hluboko? Na to už je příliš dlouho pryč. Tak jsem se vrhl do vody a plaval k tomu kameni, ze kterého klučina škubal mušle. No, jak říkám, vlna se zvedla, a já teda taky nejsem skvělej plavec. (Obrací se na Simku). Dej mi cígo, simtě, dyť teď už je to stejně jedno. Nějak jsem znervózněl, jak na to vzpomínám.

(Simka mu podává krabičku. Chraplák si užívá vůni nezapálené cigarety, až pak si zapálí).

I: No a dál? Zachránil jsi toho kluka?

Ch: Zachránil… On se o kámen tak bouchl, že ztratil vědomí. Šel ke dnu, zalkl se vodou. Já sám jsem se rozbil na krev, než jsem ho chytil a vytáhl. Jak tu slávku. (Šklebí se ukazujíce kovovou zubní korunku). Pak tam byla dlouhá dechová cvičení nádech-výdech a vyplivnutí vody. Záchranář Malibu, ty vole. A ten, jak se probral, neřekl ani díky. Zdrhal přes duny, jen se mu paty třpytily. Dokonce mě to i urazilo. Poprvé, dá se říct, že jsem udělal něco dobrého a ani jedna duše to neviděla.

M: Bůh viděl.
Ch (dělá pár hlubokých potahů, háže nedopalek do země a zvedá hlavu): Pojď už, slyšíš! Nemuč! Jsem připraven.
M: Bůh tě ochraňuj, synu. (Bere ho za ruku).

(Chraplák se svíjí bolestí, křičí a mizí).

Scéna 2.

(Tytéž bez Chrapláku. Mlčí, snaží se nesetkat očima s ostatními. Simka kouří bez přestávky).

I: Kde tady mají něco jako záchod?
S (ukazuje směr): Poblíž lesa stojí kabinka. Je tam i sprcha. Narazila jsem na ni, když jsem hledala cestu ven.
(Inženýr se zvedá, těžce dýchá, odchází v uvedeném směru).
S (tiše): Proč se, kurva, dostávat do takového stavu?
M (s lehkým odsouzením): No a co ty, je to lepší snad? Kouříš jednu po druhé.
F: Nesuďte a nebudete souzeni. To si vždycky říkám.
(Zhasne světlo. Možná se objeví i měsíc. Pak pomalu začíná svítat a měsíc se schová).

Zatemnění. 

Scéna 3.

(Je ráno. V přední části scény Inženýr, Máma a Fešák vylézají ze spacáků. Žlutý paprsek podává snídani. Simka ve sportovním oblečení, mírně zpocená přiběhne z rozcvičky).

S: Čerti. Všechno maj' promyšlené. V kabinkách mají dokonce i zubní kartáčky. Můj je červený když tak.
(Snídají. V paprsku světla mizí nádobí a stůl je opět prázdný, nepočítáme-li novou krabičku cigaret pro Simku).

Hlas: Nemohu vám popřát dobré ráno, pro jednoho z vás takovým určitě nebude.
(Simka nadává. Inženýr a Máma vzdychají. Fešák si schovává obličej do dlaní).

Hlas: Dnes opět jeden z vás musí zemřít a předtím vyprávět nejšťastnější příběh ze svého života.

F: Já to věděl. Ale dneska mě nikdo nezastaví. Budu další.
S: Vychladni. (Otevírá novou krabičku). Nespěchej s tím. Raději něco řekni o sobě. Mimochodem co máš s tím oblekem? Včera mi připadalo, že je skoro nový a možná i ušitý na míru. Co se stalo dneska? Jsi spadl?
F (jeho oblečení je skutečně ušpiněné, lehce potrhané a celé od listí a větviček, pokrčí rameny): Prosím tě, prej na míru. To fakt není. Koupil jsem ho v obchodě. Připravoval jsem se na svatbu.
S (překvapeně): Na svatbu? (Všichni se na něj otočí).

F: No, jo… Ale... (Vrtí hlavou). To je jedno.
S: Proč je to jedno?
F: Protože se rozhodnete, že to, že se chystám oženit, znamená, že dnes nemůžu zemřít. Ale já nesouhlasím. Nikomu nedovolím, aby…
S: Uklidni se, říkám. Vyprávěj o sobě. Kdo jsi, co děláš?
F: No, co… Je mi sedmadvacet. Vystudoval jsem univerzitu a pracuji jako laborant na stejné vysoké škole. Našetřil jsem si peníze a rozhodl jsem si koupit oblek, abych aspoň na svatbě… Holka je ve třetím měsíci, a já už prostě nemoh' jako poctivý člověk... A te…
S: Nech toho, ty poctivej člověku… Miluješ ji?
F (tiše, se sklopenou hlavou): Ano…
M: To je dobře, zlato. Tak ji miluj.
I (překvapeně): Víte, co já si myslím? Co se stane, když nesplníme ty jejich pokyny? (Pohne hlavou směrem nahoru). Nebudeme vybírat ani o sobě vyprávět?

Hlas: Pak zemřete všichni najednou. A zemřete v bolestech.
S: Jako v pohádce.
I: Jo. Čím dál děsivější.

S: Ale ne, vona je taková pohádka. Ruská lidová. (Vydechne kouř směrem nahoru). Jsem nedávno četla Timochovi. Lesní zvěř chtěla s kancem sežrat žaludy a místo toho spadli všichni do jámy. A tam se hladem začali navzájem žrát. Popořadě.
M: Ale my se navzájem nežereme.
S: Žereme. Jen ne přímo.
F: Já osobně nikoho žrát nebudu. Hned jsem řekl, že…
S (dobrácky): Hele, sklapni už.
M: Jak jste se nachytali? Stejně jako já, blbeček, jste se na to šli podívat?
S: No jo. K nám do Libercu UFO moc často nelétají.
M (překvapená): Libercu? Já jsem z Košic.
F: Praha.

I (zvedne ruku): Melnik. Šel jsem domů z práce. Zastavil jsem se v parku, posadil jsem se na lavičku, abych se trochu nadech'. No a... (Vytáhne z kapsy placatku a odšroubuje víčko). Chce někdo? (Napije se, zašroubuje placatku).
S: Ejhle, jaks ji tajil, Inženýre! Jo, ale tak co nám krásnejm ženskejm brání, jdem na to! - (Bere placatku, napije se). To je ale hnus!
I (usmívá se): Zabírá?
S: Sám pálíš?
I: To si piš!
M: No a co bylo dál?
I: Koukám, v křoví něco svítí. A dokonce tak nějak bliká. Třpytí se. Lidí v parku bylo málo, večer a docela chladno.
S (se směje): No, ty s touhle věcičkou nezmrzneš…
I: Myslel jsem, že to je nějaká nová atrakce. Tak jsem se šel podívat. A pak jsem se ocit' tady.
F: Já šel za svou přítelkyní. Taky večer. Nemůžu nadlouho odcházet, máma už je stará. Tak jsem běžel za Allou, když usnula.

M: Alla je tvoje slečna?

F (přikyvuje): Ale nedošel jsem k ní. Bylo to přímo uprostřed ulice. Překvapilo mě, jak je možné, že to nikdo nevidí z oken.
S: Ale ty, stejně jako my všichni, jsi to neobešel stranou, ale rozhodl ses jít podívat zblízka, že?
F (rozpačitě): Ale tak… Je to zajímavé…
S (přikyvuje): No jasně, nic zajímavějšího snad ani neexistuje.
I: To je jako v té tvé pohádce, Simko. Tam běželi všichni za kancem a my za UFO.
S: Jop. Komu žaludy, komu světýlka.

Hlas: Upozorňujeme vás, že dokud nebude vybrán ten, kdo dnes zemře, nebude večeře ani noční odpočinek.

S: Kašlem na ten odpočinek!

Hlas (klidně): Až se úplně setmí, zemřete všichni.

S: A není to tak i lepší? (Kouká na ostatní). Jakože spolu? Aspoň zůstanem' lidmi.

I: Dneska bude poslední oběť, nebo zítra znovu?

(Žádná odpověď. Čtveřice opakuje tuto otázku mnohokrát v různých formulacích. Odpovědí se jim však nedostává).

M: Zabijí-li ty zrůdy mimozemské všechny, nebo bude dneska poslední mrtvý, to já nevím. Doufám, že to druhé. Ale dnes zemřu já.

F (vyskočí, vypadá, že bude brečet): NE!!

M (mluví přísně): A já... Vás žádám o to… Abyste… Mi nestáli... V cestě.

S: Proč?

M:Není to snad jasné? Jsem stará. Jsem sama. Tak či tak mě brzy čeká Boží Soud. Jak se mu budu dívat do očí, když kvůli mému strachu zemře ještě alespoň jeden z vás, mladých?

I (pokrčí rameny): Já teda sebe jako mladého nevnímám.

M: No, tak půjdeš po mně,vidíš-li to tak. Pokud ty zrůdy šílené, potvory mimozemské, budou i zítra, nedej Bože, oběť chtít! Dneska je však řada na mě.

F (rozhodnutě): Ne, já nesouhlasím. Mám mámu ve vašem věku. Já… Nemůžu.

M: Nabízím hlasování.

I: Já se zdržím.

F: Já jsem proti!

S: Víš co, Mámo, já jsem samozřejmě proti tomu, abys umírala. Ale bejt já na tvém místě, zachovala bych se stejně.

M (prosebně): Dcerko, prosím!

S: Hlasuji pro.

M (jásá): Dva a půl proti jednomu a půl!

S: Jako bychom hráli Městečko Palermo… Obyvatelé města ráno rozhodují, kdo bude popraven.

(Fešák vstává a odhodlaně jde k útesu).

S (na Fešáka): Je to tam pěkný, viď? Dole je řeka, a dokonce jde v mlze vidět i druhej břeh s lesem. Ale skočit tě nenechaj'. Tam na pokraji nohy taky začínají váznout, jako kdybys byl v želatině.

M: Ty jsi chtěla skočit, dceruško?

S: Skočit – ne, slézt dolů – ano.

F (zle): Já ani nechci skákat. Jen vás nechci vidět.

S: Tak se zamkni na záchodě. 9(jasný paprsek vlevo)

M (radostně): Poslouchejte můj šťastný příběh. Měla jsem kamarádku. Nejlepší. Kamarádily jsme se od školy. Teď už není.

I: Jak se jmenovala?

M: M? Ljubka. Ljubka se jmenovala. Tak ta čekala děťátko. Lékaři jí řekli, že dítě bude mít vrozenou vadu. Jak jsme všichni byli zarmoucení! Neusychaly nám slzy. V těch letech teprve čerstvě začali sono ve Svazu používat.

I (pije z placatky): Co je na tomhle příběhu šťastného?

M: Jak jako co? Však zdravá se dcerka narodila! Žádná vada!

I: Čí dcerka?

M: Jak jako čí, Ljubky! Ljubkina dceruška naprosto zdravá! Jestli v bříšku se nějak natočila špatně, nebo jestli lékaři její levou ručičku nějak pořád rozpoznat nemohli – kdo ví? Zkušeností s tím přístrojem přeci neměli, tak asi přehlédli, nemotorové.

S: To jsou ale idioti.

M: Ten den byl nejlepší v mém životě. Poté hodně všeho bylo, špatného, dobrého, ale ten den je nejšťastnější. A teď je druhý takový den. To proto, že můžu odejít místo někoho. Jen ať ten netvor prokletý – (Brečí a třese pěstí nad hlavou, hrozí neviditelnému Hlasu). – vás pustí domů, zlatíčka!

S: Viď, že to byla tvoje dcera, Mami? Žádné Ljubky?

M: M? Co? Co to říkáš za hlouposti, Simko?! Ljubky dcerka. Dali jí jméno Světka. Vem si mě, netvore! (Zvedá hlavu a natáhne ruce do stran).

(Fešák si sedá na pokraj, drží se za hlavu a vypadá to, že brečí, vzlyká).

(Black Out. Paprsek. Křik bolesti Mámy. Black Out).

Hudba "Smrt", zatemnění. Hudba "Osnova kratká" (15-20 sec).

Scéna 4.

(Na scéně Inženýr, Fešák, Simka, světlo, nový den).

hlavní světlo. Nadobi je na miste.

Hlas: Dnes budete muset znovu vybrat, kdo zemře. Dotyčný musí před smrtí vyprávět o nejšťastnějším okamžiku svého života.

(Inženýr si lokne z placatky a zvedá ruku, kouká před sebou).

S: Cože, takhle hned? Bez diskuzí? A proč by mě zajímalo? Jenom proto, že seš trochu starší a jakože cesta mladým? Na hovno argument.

I: Ty máš malé děti. Já – dospělou dceru. Krom toho, mám cukrovku, vysoký tlak a ještě spoustu dalších nemocí spojených s nadváhou. Lékaři řekli, že mi zbývá 5-7 let, ne víc.

S: Ty nějak neumíš kecat. Nevypadáš, jako že ti zbývá 5 let.

I: Nevěř, je mi to jedno. Ale nebudeš se se mnou přeci hádat, že i když kouříš, seš zdravější, než já. Běháš, staráš se o sebe. Ne jak já – tlustý prase.

S: Kdo je tady prase, teda kanec, už jsme se domluvili. Na druhou stranu, přemlouvat tě nebudu, nejsem blbá. Navíc, i pro mě si brzy přijdou. Co řekneš, Fešáku?

(Fešák vypadá, jako kdyby několik nocí nespal).

F: Měl jsem zemřít jako první. (Mladý muž teď vůbec nevypadá, jako Fešák. Má rozcuchané vlasy a tmavé kruhy pod očima).

S: To z jakého důvodu?

F: Jsem špatný člověk.

S: Jakože proč prosimtě?

F: Podle tebe je to fajn, že jsem zbouchnul svoji holku, když nejsme ženatí? A víš ty, že – (Skoro brečí). - že bych mohl vyléčit svoji matku? Mohl bych!

I: Tak pročs ji nevyléčil?

F (otáčí se, odpovídá tak, že není téměř slyšet): Nemám peníze na operaci. Ale mohl bych je mít, kdybych doopravdy chtěl…

I: No a co bys mohl, by mě zajímalo? Vykrást banku?

F: Šel bych místo překládání zkumavek jako laborant za 15 000 rublů do komerce! Jiní to přeci zvládají! Vydělal bych peníze, vyléčil ji. A kdyby ne, tak i tu banku bych vyloupil! Ale já… - (Mávne rukou). – jsem zbabělec.

S: Ty seš fakt nějakej svatej - (Zamyšleně vypouští pramínek kouře). – Takovejch hříchů já u sebe můžu napočítat vagon.

(Fešák vyskočí a zase míří k pokraji útesu. Tam si sedá a pokládá si bradu na kolena).

S: Expresivní příliš. Ale s čistou duši. Ne jak já.

(jasný paprsek vlevo)

I (vychází do popředí jeviště): Bylo mi kolem 25 – (Mluví na Fešáka)., - skoro, jako tobě teď. Já tehdy, po vejšce, druhým rokem pracoval jako šéf na závodě. No a vážil jsem – (Klepe si na břicho). – tak třikrát míň. No a jednou k nám do účetnictví přišla ona – (Těžce si povzdechne). – Očíčka měla taková rozpustilá, vlasy blonďaté… Vždycky se usmívala tak – stydlivě a zároveň jakoby hravě. Nevím, jak to popsat – jsem špatnej vypravěč.

S: Výbornej, vyprávěj dál.

I: Taňa se jmenovala. Taňuška. Mnozí ji zkoušeli sbalit. Mí kolegové taky. Ale ona se z toho vždycky nějak vykroutila. Proto jsem za ní nelez' – myslel jsem si, že mě pošle do háje, stejně, jako ty všechny ostatní. Beztak jsem ale hledal nějakou záminku, třeba že musím nahlédnout do účetnictví - jen abych viděl Taňušku a ten její hravej úsměv. Ta energie mi pak vždycky stačila na celý den.

(Inženýr hluboce vzdychá a upíjí z placatky).

I: Celý rok jsem se nemohl odhodlat. Věděl jsem, že jakmile to zkusím, Taňa mě odmítne a bude po všem. A že dokud se nezeptám – vždycky tu bude naděje. Ale furt se mi zdálo, že Taňuška jako kdyby čekala, kdy se konečně odhodlám. Ono to u vás není nikdy poznat – (Otáčí se na Simku). – které vaše úsměvy si můžeme vyložit vážně a které jsou jen zdvořilost. Jenom vy to víte.

S (se usmívá): Ani my samy to nevíme vždycky. Spíš to častěji nevíme.

I: Nakonec jsem se odhodlal.

S: Jak se to stalo?

I: Přišel jsem něco podepsat. Ona mi podává papíry, prstíkem ukazuje místo na papíře, já podepisuju. Jednou nebo dvakrát jsme se dotkli rukama. Z těch dotyků se mi až krev do hlavy přilila, a srdce jako kdyby chtělo vyskočit. A tehdy jsem překvapil sám sebe – říkám:,,Pojďme do kina, zítra po práci! Vím, kde dávají dobrý film."

S: A ona?

I: Usmála se. A zdálo se mi, že s úlevou. Krátce vydechla (Ukazuje jak, což vypadá vtipně při jeho rozměrech). – a kývla. Ani slovo neřekla. A potom zvedla oči a znovu se usmála. (Pauza, poté mluví směrem k útesu). Toto byl nejšťastnější okamžik mého života.

S: Chápu.

I: Já hrozně moc miluju život, - (Obrací se na S., brečí). – A já bych za nic… Já bych snad uškrtil každýho, kdo… Abych žil… (Hlas Inženýra přeskakuje, láme se na vysoké tóny).

F: Tak co brání? – (Vstává a obrací se na Inženýra). – Já bych byl jedině rád. Akorát vím, že zase budete hlasovat proti. No a kanec, jestli tomu dobře rozumím, poslechne většinu.

I: Já miluju život. - (Už neb rečí a mluví, jako kdyby sekal dříví – zle, pevně). – A proklínám ty hajzly, co nás nechají takhle vybírat. (Zvedá oči na Fešáka, převádí pohled na Simku). – Já nevím, kdo z vás zůstane, ale ten ať má jako svůj životní cíl pomstu. Prosím, zjistěte, jak jim můžete uškodit, ublížit, překazit ty jejich plány. Aby už neunášeli mírumilovné lidi a nenutili je – jak pavouky v baňce – zabíjet se navzájem – (Mluví na Fešáka). – ty seš vědec. Když přežiješ, vymysli něco. A když ty – (Kouká na Simku). – tebou jsem si ještě víc jistej.

S: Proč, by mě zajímalo?

I: Máš takovou povahu, bojovnou, je to vidět. Ty najdeš někoho, kdo dokáže něco vymyslet. Nějak se bránit. Žurnalistům to řekneš, například.

S: Tak proč to nezkusíš sám? Ještě není nic rozhodnuto. Můžeme to ještě přemyslet.

I: Je rozhodnuto – (Zvedá se, se zahřměním padá jeho židle. Jde na přední část scény. Široce rozestavuje ruce, zvedá hlavu a zavírá oči). – Tak dělej, zab mě, kanče zkurvenej!

Scéna 5.

Hlavní světlo. Nadobi je na miste.

(Na scéně Fešák a Simka, nový den).

Hlas: Dnes vám zbývá vybrat posledního, kdo bude zabit. Ten, kdo zůstane naživu, se poklidně vrátí na Zemi.

(Vzadu slunce dělá kolečko od východu na západ, na popředí scény vidíme Simku ve sportovní soupravě jak se protahuje, potom sedí na na pokraji útesu, kouká se do dálky. Fešák zmuchlaný, špinavý, smutný chodí podél lesa. Také si občas na chvíli sedá na pokraj. Slunce se blíží k západu).

S (si zapaluje cigaretu, mluví bez nejistoty v hlase): Já půjdu. Ty zůstaneš.

F (v klidu): Nesouhlasím.

S: Jelikož tě nemůžu přinutit, máme stejně hlasů, zbývá mi jenom tě přesvědčit. Pro začátek ti řeknu svoje argumenty, pak ty mi svoje.

F: Zkus to, ale…

S: Zaprvé. Máš nemocnou matku. Jestli tomu dobře rozumím, je ještě k tomu sama? Kolik let už žije bez manžela?

F (lehce naštvaně): Dávno. Dál?

S: No vidíš – moji rodiče jsou zdraví, když nebereme v potaz věkové škrábance. A jsou spolu. Má tvoje matka někoho, kromě tebe?

(Fešák mlčí).

S: To jsem si myslela. Takže domov důchodců a žádný blízký člověk poblíž. Dál. Těhotná přítelkyně, kterou miluješ. Miluješ ji, ne?

(Fešák mlčí).

S: Jasně, že miluješ. A potřebuje tě, i to dítě tě potřebuje.

F: To je vše?

S: Ne. Kolik ti je? Dvacet pět jsi říkal?

F: Dvacet sedm.

S: Jsem starší. Takže alespoň o tyto roky žiju déle.

F: Seš mladá.

S: Ano, ale ty jsi mladší.

F: Teď je to všechno?

S: Ne. Ještě jeden důvod. Ten mě napadl teprve dnes. Seš lepší, než my. Čistší, čestnější. Dokonce, jestli tomu dobře rozumím, bez zlozvyků – prostě nějakej ideál. Přiznám se, tací, jako ty, nejsou v mém vkusu. Seš až moc… košér. Ale umím být objektivní.

( Fešák mlčí a kouká se na Simku).

S: Takže u nás všech vyhráváš nejen mládím, ale i čistotou. Musíš žít.

(Fešák vrtí hlavou).

S: Koukej. Já kouřím, jak lokomotiva. Inženýr chlastá. Chraplák dokonce seděl, tady není co komentovat.

F: A Máma?

S: Máma byla doopravdy stará. Tak či tak jí nezbývalo moc. Tohle jsou moje argumenty. Jaké jsou tvoje?

F: První. Jsi žena. A já nemůžu…

S: Jasně. Sexismus. Dál?

F: Máš dvě děti! Živé, už narozené! A každý z nich je víc, než veškeré tvoje argumenty.

S: Souhlasím. Kdyby ne jedno ''ale''. Ano, zbožňuju moje sluníčka – (Oči Simky začínají vlhnout). – ale jsou to chlapi. Mají otce. Pro kluky po 10 letech je otec možná důležitější, než matka.

F: Ale…

S: Ano, říkala jsem, že Timochovi je teprve 7, 8 bude za měsíc. Ale tak či tak, už není mimino. Zvládne to.

F: Já nesouhlasím. Nikdy si to neodpustím.

S: Co tvoje matka, zvládne to, když její jediné dítě zahyne? To si odpustíš? A jak se bude cítit tvoje přítelkyně? Třetí měsíc, říkáš? To už je docela pozdě na potrat…

F: Ne! Žádný potrat!

S: Ta tvoje Alla bydlí u rodičů?

F: Ne, je sirotek.

S: Tak. Takže nemá odkud čekat pomoc s dítětem. Nechá si ho, když nebudeš ty?

(Fešák chce protestovat, ale Simka zvedá ruku v zastavujícím gestu).

S: To nevím! Ale to, že ani ona, ani on nebudou šťastní ze tvé smrti, tím jsem si jistá.

(Fešák mlčí).

S: A ještě jedna věc. Seš vědec. Všechny tyhle mateřské fondy – moc v ně nevěřím. Ale ty najdeš potřebné profesory, vysvětlíš, vynalezneš… I když si myslím, ženám kanci vymažou paměť.

F: Když jsem viděl UFO, začal jsem ho natáčet na mobil.

S: Já taky. Ale nic nebylo vidět – prázdno na obrazovce.

F: U mě taky. Ale… - (Naklání se k uchu Simky a mluví potichu, přikrývá pusu dlaní). – stihl jsem namluvit a odeslat několika kamarádům zprávu na WhatsApp.

S (potichu): A všechno jsi jim řekl?

(Fešák kýve).

S: No, tak vidíš. Je šance, žesi na tohle všechno vzpomeneš, až si poslechneš zprávu.

F: Pokud se to uložilo… A pokud nevymazali paměť všem, komu jsem to stihl odeslat.

S: Ale existuje naděje. I pouhá naděje může učinit člověka šťastným – vzpomeň si na Inženýra.

(Fešák ponořuje obličej do rukou. Dlouhá pauza).

F (potichu): Souhlasím.

S (vzdychá): No tak super. Myslela jsem si, že to bude těžší. A teď, dokud ještě máme čas, budu na tebe mít zvláštní prosbu. Nazveme to – přání ženy, která brzy zemře.

F: Souhlasím se vším.

S (usmívá se): Ale vždyť ty ani nevíš, co budu chtít. – (Pauza). – Zašukáme? Naposled v mém životě?

(Fešák je šokován).

F: Vždyť jsi řekla, že nejsem ve tvém vkusu.

S: Povahově ano… Seš moc… Nervózní, asi. Ale vzhledově – seš docela v mém vkusu. Vždyť tvoji přezdívku jsem vymyslela já, si zapomněl?

F: Ale jak já…

S (kýve, s pochopením): Nechceš podvádět? Chápu. Tahle ta elegance mi právě sympatická není. Kvůli tobě tady člověk obětuje život a ty… No, tak nic (Mávne rukou). – prostě se chtělo…mužského tepla. Naposled.

F (se dívá na Simku oddaně): Souhlasím.

Zatemnění.

Scéna 6.

(Simka sedí na pokraji a kouká na druhý břeh, který je schován v mlze. Beze zvuku brečí. Fešák sedí, lokty má na stole a hlavu v rukou).

S (zapaluje si cigaretu, mluví, koukajíc nahoru): Hey, ty kanče prokletej, s jednou věcí se nemůžu smířit… Že s dětmi se rozloučit nesmím. (Stále brečí beze zvuku).

Hlas 16.

Hlas: My můžeme předat vaši nahrávku.

S: Nelžeš, kanče? Timocho, můj rodný… Maminka, bohužel, musí odjet… Možná nadlouho – (Stále pláče, cigareta se jí třese v ruce). – Možná dokonce navždy. To se stává, synku… Kdybys jen věděl, jak moc tě chci obejmout, přitulit… Poslouchej tátu a Jegorku. Nehádejte se s bratrem, slyšíš? Miluji tě. Vždy tě budu milovat.

(Fešak zase obchvácí hlavu, jako kdyby chtěl zavřít uši nebo schovat celou hlavu v kolenou a rukou).

S: Teď Jegorka. Seš borec. Taťka tě vychová dobře, nemám pochyby. Seš moje rodné srdíčko. Poslouchej otce, Timochu nenechávej samotného. Dobře se uč… Do háje, co je se mnou! – (Začíná brečet nahlas). – Žijte šťastně, vzpomínejte na mě! Olegu! – (Polyká slzy, takže dělá mezi větami pauzy). – Chraň je. Miluji tě. Vše! – (Rukou s cigaretou dělá gesto, jako kdyby něco odháněla).

(Pauza).

S (klidněji a tišeji): Pane Bože, jak moc je chci naposled obejmout! Duši bych za to dala.

(Fešák stále sedí zády k ní, obličejem do hlediště. Stále je ,,schovanej" a vydává vzlýkací zvuky).

S: Poslouchej teda můj šťastný příběh, Fešáku. Bude krátký. Jednou jsem skočila s padákem. Přesněji, tedy, dvakrát. Ale poprvé s instruktorem - a téměř nic jsem nepochopila kvůli strachu a zmatku. Ale podruhé - sama... to bylo ještě před Jegorem. Oleg - můj budoucí manžel – to byl ten instruktor. Tehdy jsem se zamilovala. Nejdřív do toho pocitu a pak už do toho, kdo mi umožnil ho zažít. Když letíš, je to tak vzrušující... To nejde popsat. To nepochopíš, dokud to nezkusíš. Krev se stydí, srdce zamrzá, jako by ses rozpouštěl v nebi. To samé cítíš, když se zamiluješ. Jen tady je to ještě jasnější, protože je to rychlejší a kratší.

(Simka zvedá hlavu - ruce neroztahuje ani se nezvedá).

S: Kanče! Jsem připravená. Vezmi mě zpátky do nebe. Budu se odtud dívat na moje sluníčka.

Scéna 7.

Všichni stojí na okraji scény. Světlo na nich. To, co je vzadu, je zatemněno nebo zakryté oponou.

(Kulatá místnost. Nábytek a stěny jsou čalouněné kůží. Na gauči ve tvaru písmene ,,U" sedí: Chraplák, Máma, Inženýr, a Simka. Nejprve se rozhlédnou kolem sebe, pak se dívají na sebe navzájem. Všichni jsou překvapeni).

Ch (s polo úsměvem): Tohle je co, peklo?

Hlas: Vážení hosté. Především se chceme vám omluvit a poděkovat. S vaší pomocí jsme mohli provést požadovaný experiment

I: Jaký experiment? Takže jsem neumřel? - (Mluví na Mámu. sedící vedle).

M: Já taky ničemu nerozumím.

Hlas: Ne, nezemřeli jste. Před mnoha lety naše civilizace experimentovala s vaší planetou - spojili jsme geny našeho druhu se zemskou opicí. Když jsme si mysleli, že kráčíte špatnou cestou, tvořili jsme nemoce, nebo kataklyzma, jako jsou povodně - a nechali jsme zachránit se ty, v nichž jsme viděli perspektivu.

Ch: Tak tohle je ten, kdo je vinen. A my jsme to házeli na Boha.

Hlas: A teď zase stojíte na pokraji. A zase nemáme jinou možnost, než systém restartovat. Sami vidíte, že tento proces již započal..

(Inženýr přikývne, Simka pokrčí rameny).

Hlas: Ale naši vědci dospěli k závěru, žemnoho pozemšťanů jsou sami oběťmi. Jen část lidstva je vinna z toho, co se děje. Je to taková kategorie lidí, kteří nebudou vraždit, znásilňovat nebo okrádat, ne protože to odporuje jejich vnitřním hodnotám – žádné hodnoty nemají. Tito lidé by to neudělali, protože by mohli být potrestáni. A kdyby jim trest nehrozil, budou i vraždit a znásilňovat. A rozhodli jsme se určit, který gen nebo jejich kombinace mění člověka v tuto odpornou bytost, která je schopna myslet jen na sebe. Dospěli jsme k názoru, že pokud tento gen odebereme a zničíme jeho nositele, zlepší se život na Zemi.

Ch: A co? Zničili?

Hlas: V této věci jsme v poslední době poměrně dost pokročili. Už víme, jaká přesně skupina genů to je.

I: A jaká?

Hlas: Stejná, která je zodpovědna za pud sebezáchovy. Jenže u některých zástupců vašeho druhu zmutovala.

I: Ale co s tím máme společného my?

Hlas: Složitost je v tom, že objevit lidi se zmutovaným genem je velmi obtížné. Neliší se od ostatních. Právě proto pořádáme takovéto ,,obchodní hry", jako je ta, na které jste se podíleli. Když se člověk ocitne před nejtěžší volbou v životě, odhalí se jeho pravá podstata. A právě jeden z vás byl mutant.

I (ohlíží se na ostatní): A kdo to je? To by mě zajímalo!

Ch: Ten váš Fešák.

(Maminka a Simka vykřiknou zároveň).

M: To snad není pravda!

S: Ale nene!

Hlas 24: Naprosto správně.

I: To by mě nikdy nenapadlo.

Ch: Hned jsem tušil, že tenhle frája je shnilej.

M: Takže nám lhal?

Hlas: Tak dejme tomu, že lhal nejen on. Ale cíle byly různé. Matka například lhala, že nemá děti a vnoučata…

S (tleská se po koleni): Já to věděla.

Hlas: Inženýr o tom, že mu lékaři vyměřili několik let života.

S: A o čem lhal Fešák?

Hlas: O všem. Kromě věku a města pobytu. Není laborant, ale zaměstnanec investičního oddělení velké banky. Jeho plat je větší než váš celkový měsíční příjem. Oblek má opravdu z drahého butiku, a tak se ho hned první den snažil zničit a zmuchlat. Zprávy na WhatsApp neodesílal - zkontrolovali jsme to. Nemá stálou přítelkyni.

S: Těhotná Alla?

Hlas: Výmysl. Jeho matka je vdaná. Rodiče jsou oba také bohatí, jsou ve vedení pojišťovny. U nich nebyla zjištěna žádná závažná onemocnění.

S (usměje se, jako by ho obdivovala): Lhal o všem, hajzl.

M: Ale proč lhal?

(Ostatní se na ni dívají s úsměvem, Chraplák vrtí hlavou).

S: Není to jasné, Mami? Aby nám ho bylo líto. Abychom ho politovali a nechali ho žít.

I: A děláte často takové experimenty?

Hlas: Nyní se uskutečňují po celé Zemi. Několik tisíc denně.

S: A co teď bude s námi?

Hlas: Pošleme vás zpět k rodinám a z paměti bude vymazáno vše, co se za těch pár hodin stalo.

I: Jak jako pár hodin? Pár dní!

Hlas: Od vašeho únosu uplynuly asi tři hodiny pozemského času.

M: Samá imitace.

Hlas: Přesně taková, jako bolest, kterou jste údajně zažili, když jste,,umírali" v paprsku. Jako poděkování za spolupráci jsme provedli některé postupy vedoucí ke zlepšení vašich organismů.

Ch: Husťárna. A co teď bude s Fešákem?

Hlas: Nejprve bude podrobně prozkoumán, pak zničen.

I: Krutý.

S: Tak tohle je nakonec ta liška.

I: Jaká liška zase?

S: No, já furt vzpomínám na tu pohádku. Nejmazanější ze všech tam byla liška. Všechny nakonec sežrala. Pak vylezla z jámy a roztrhali ji na kusy psi.

M (zdrcená): Milí moji, nezlobte se, ale nemůžu tomu uvěřit! Takový kluk.

Hlas: Dovolte nám vám ukázat nahrávku toho, co se dělo po zmizení Simky.

Zatemnění. Jen paprsek na Fešáka.

(Zhasne světlo, pustí se video na obrazovce. Je na něm paprsek, ve kterém s křikem bolesti mizí Simka. Fešák sedí na pokraji útesu a dívá se na to s hrůzou a rukama obepíná hlavu. Jakmile paprsek mizí, Fešák vstává, otřepe se, posadí se ke stolu, zapálí si. Mladý muž se zamyšleně dívá do dálky, očima se směje).

F: Tak co, kanče? Asi teda měli pravdu, fakt jsem fešák. Jak jsem je všechny..! Dokonce jsem si i zaprcal. No tak už mě vrať, mám důvod k oslavě. Mimochodem, - (Tipne cigaretu a ruce si pokládá na hruď). – není tam nějaká odměna za vítězství?

Zatemnění.